Elen Thiemlová

Měla jsem to ohromné štěstí, že mne přijali do soukromého učení dva opravdoví mistři malířského řemesla – Josef Drha a Zdeněk Miler.  Zdeňka Milera asi nemusím představovat, tento geniální pán přivedl na svět všemi milovaného Krtečka. Druhý z mých učitelů, malíř a grafik  Josef Drha, byl vyhlášený  krajinář – jeho obrazy můžete vidět v Národní galerii v Praze. Oba tito vzácní pánové mi věnovali svůj čas až do konce svého života a předávali mi rady, které sami získali od svých učitelů a také nabyli praxí. S Josefem Drhou jsem se učila staromistrovskou olejomalbu a grafické řemeslo, učil mne i kresbě portrétu a figury. Sám se totiž kdysi soukromě vzdělával u Jana Obšila, který ho učil hlavně kresbě aktu. Josef Drha mne hodně nadchl také pro malbu krajiny  – v mládí bral soukromé hodiny krajinomalby u Viléma Wünscheho. (Vilém Wünsche studoval u profesorů Jaroslava Bendy a Arnošta Hofbauera, poté přešel do soukromé školy Ferdinanda Engelmüllera, byl také žákem Maxe Švabinského  a studoval jako stipendista v Paříži. Max Švabinský byl všestranný grafik, malíř a rytec. Stejně tak Ferdinand Engelmüller – učitel Viléma Wünscheho, byl malíř a grafik, který se učil u prof. Julia Mařáka)…

Se Zdeňkem Milerem to byl vždy výlet do světa fantazie. Tento geniální pán neustále sršel nápady. Jako učitel byl opravdu přísný, on sám byl zvyklý pracovat 18 hodin denně. Měl vždy velkou radost, když jsem mu na „lekce“ přivezla i kresby dětí. Viridiaňáci mne vždy skvěle zásobovali kresbami krtečků od svých ratolestí, takže jsem panu Milerovi mohla přivézt pokaždé kupku obrázků.

Zatímco Josef Drha mne učil spíše řemeslu, Zdeněk Miler mě maximálně podporoval v mých nápadech. Sám měl obrovskou fantazii a tak mne směroval spíše k věcem snovým a pohádkovým. I když jeho Krteček působí mírumilovně, byl Zdeněk Miler velmi přísný a nesmlouvavý, co se týká mého „pracovního tempa“. Nařídil mi nosit skicák všude sebou a pak mi ho vždy – jako dítěti žákovskou, kontroloval, aby zjistil, zda jsem dostatečně pracovala. Často jsem mu se smíchem říkala, že je dráb. Na to mi odpovídal: „Jestli chceš dělat kumšt, tak ho musíš vysedět, to se jinak nedá“.

Protože jsem si uvědomovala, jak vzácné rady mi moji učitelé předávají, snažila jsem se zapisovat vše, co jsem se od nich  o kresbě, malbě a grafice dozvěděla. Zapisovala jsem i zážitky, které jsem s nimi prožila, a natáčela videa, aby pro příští generace zůstala vzpomínka na tyto dva úžasné pány. Snad se mi brzy podaří dokončit knihu, kterou o nich píšu… je to můj dluh vůči nim, který bych ráda splatila.

Josef Drha mne inspiroval také k založení výtvarných kurzů pro dospělé, které v té době v naší republice neexistovaly. Z jeho popudu a za pomoci firmy Piscia, která nás v počátcích vzala pod svá ochranná křídla, vznikl ateliér, kde se mohli  učit kreslit a malovat dospělí lidé. Bylo to v roce 1997 a ateliér dostal název Středisko pro rozvoj umění Viridian (později byl přejmenován na Ateliér Viridian).

O kurzy měli zájem i lidé z Prahy, Brna, Bratislavy, protože nikde v jejich městech kurzy pro dospělé nebyly.

 

Jezdívali s námi na plenéry a neustále žádali, aby Viridian otevřel pobočky i na jiných místech České republiky.

Po několika letech se inspirovaly i ostatní školy a začaly otevírat kurzy pro dospělé také…

Josef Drha se mnou chodil malovat do krajiny i ve svých 93 letech. Bylo úžasné pozorovat, jak mu pod rukama vznikají nádherné skici (na snímku s mou dcerkou Verunkou žasneme nad prvními tahy mistra Drhy na plenéru v Poodří).

V Ateliéru Viridian předávám moudra mých milovaných učitelů dál – už více než dvacet pět let. Každý den se těším, co nového s lidmi ve Viridianu zažiji. Fascinuje mne talent, který se v lidech skrývá, aniž by to často oni sami o sobě tušili. Mám radost z jejich radosti, když se jim podaří hezké dílo.  A mám radost ze všech výstav, které se nám společně daří připravit, zvláště, když výstava dokáže i pomoci, například týraným psům.

Koně zůstanou mou věčnou láskou, i když se řízením osudu už nemohu věnovat své vysněné profesi šlechtitele koní. Tento obraz je takovým smutným ohlédnutím za sny, které jsme v mládí měla. Ale jak se říká – všechno zlé je pro něco dobré – kdyby nebylo úrazu, nikdy bych se nevěnovala tak intenzívně malování. A také bych nikdy nezaložila Viridian. To by znamenalo, že bych nikdy nepotkala tolik skvělých lidí, kteří kolem mne ve Viridianu jsou. A za ty jsem opravdu osudu vděčná.

Pokud se chcete dozvědět více, můžete navštívit mé stránky: www.thiemlova.eu nebo se za mnou přijďte podívat do ateliéru. Předtím mne ale, prosím, kontaktujte – na telefonu 608 777 107 nebo na E-mailu elen,thiemlova@gmail.com . Budu se na vás těšit!